Jiří Macek
Má vtip, nadhled, šarm a umí věci pojmenovat. Před tím, než se začal starat o Designblok, dělal časopis Blok a televizní magazín Paskvil. “A taky jsem hrál v kapele Tři duby a dost cestoval. Ale to vlastně dělám pořád.”
Krásné věci.
Nerozlišuji věci na krásné a nehezké, každá věc má svou vnitřní hodnotu, záleží v jakém kontextu ji použijete. Každopádně všechny věci kolem mne určitě někdo navrhl. Byť se to někdy nezdá, myslím, že stojí za to si to uvědomit..
Krása je velmi subjektivní kategorie, a když pominu pohled na moře či západ slunce, asi nenajdeme mnoho obecně přijímaných skutečností, které jsou charakterizovány jako krásné. A i ty určitě můžeme považovat za podbízivé, kýčovité a nepřijatelné, pokud jsou takto použity. U designu proto raději řeším původnost tvaru a myšlenky, překvapivost, celkový koncept, zpracování… Samozřejmě ta estetická nadstavba je určitě tím prvním, co mne zaujme, ale hraje roli pouze v okamžiku, kdy se konkrétní věc snažím začlenit do nějakého dalšího rámce – k oblečení, ve vztahu ke své osobě, v koexistenci s jiným nábytkem.
Styl.
Vnímám ho jako marketingový nástroj omezující naší svobodu, nebo jako pokus komerčně prodat něco, co se spontánně objevilo na ulicích a někdo se to snaží za každou cenu napodobit a zpeněžit. Když se z hnutí stane styl, pomalu končí.
Móda.
Mám rád oblečení a vždycky jsem měl. Je skvělé se proměňovat, dát oblečením najevo úctu nebo radost, měnit se. Miluju barevné ulice Paříže, Londýna nebo New Yorku. A mám strašně rád některé návrháře, jejich přístup k oblečení, návaznost na sociologii a městskou kulturu. Vyrostl jsem na punku a nové vlně, kdy oblečení bylo jasným postojem, a to mi asi zůstalo. Asi proto nemám moc rád tance, které se kolem módy odehrávají, onu módnost, diktát, neustále napodobování a zveličování její důležitosti pro náš život. Móda přece není důležitá, jen je moc zábavná a dokáže být silná a vzrušující.
Můj den.
Ráno si jdu zalyžovat, většinou to vezmu kolem tří borovic a pak střemhlav do údolí. Sundám lyže a stavím se u kaštanu, za hajným, který se pokaždé, když mne vidí, hlasitě rozesměje. Spolu probereme ekonomickou situaci našich společných sjednocených závodů, občas se přidá i Edward Lorenz nebo David Brooks, staří přátelé. Oběd většinou vynechávám. Je to čas být chvilku sám a podívat se na věci s odstupem. Většinou si poodstoupím tak dva až tři metry, někdy i dále. Záleží na situaci. Odpoledne se zavřu do dílny a soustružím a soustružím. Někdy také ladím struny v klavíru, to když už hraje nějak divně. Nemám sice hudební sluch, ale klavír mne neošálí. Když se mu nechce, poznám to a přitáhnu šrouby. Večer si čas od času zajamuju s Davidem Sylvianem nebo hraju na indiány s Mikulášem. Hodně a rád jím.
Můj sen.
Myslím, že na všem, co chci, dost tvrdě pracuji a moc mě to baví. Právě proto miluji své sny, které ale mají zůstat mými.
